Obec Mezno

 

Chcete se dozvědět více o obci Mezno? Klikněte na odkaz níže:

http://www.mezno.cz

 

Trocha historie:

Obec MEZNO od nepaměti patřila k hradu Borotín a prvně se při něm výslovně připomíná roku 1517. Samotná osada Mezno dostala jméno od „mezníků“, kterými se ohraničovaly pozemky a ve starých spisech je nazývána Mezný nebo Mezné.

 
Onen cizí kraj svojí zvláštní podstatou, povahou svojí, rázem, některou třeba jen nahodilostí, i dost vnější někdy, vyvolal ve vás onu silnou, steskem vroubenou vzpomínku. Daleko v severním Německu, skoro už opodál hučících příbojů moře, v nekonečných rašeliništích worpswedských, jak jsem s návrší Weyerberku díval do šíra smutného kraje, nevím, jakou náhodou vynořily se mi na mysli doma naše jihočeské kouty, také tak šíré a zakřiknuté, také tak jakoby boží dlaní zatížené. Jsou v těch našich končinách také místa, která nemohou vzbudit jiného dojmu, jiných pocitů, jiných představ, než zase právě ty, jež vstávaly my v mysli tam nahoře Worpswede. I ty obce jakoby měly cosi příbuzného, dokonce i ve vzhledu svých jednotlivostí, ovšem i v povaze svého vnitřního živoření. Chalupy i lidé, vše jakoby stejnými bylo zastíněno osudy.

 

Jedna taková vesnička, typicky jihočeská, zapadlá je do svěží zeleni pastvin, do políček přikrčena nedaleko Milčína, malý kousek cesty od Sudoměřic. Je opravdovým objevem cizímu příchozímu, který pak poznávaje ji, nevelkou a nebohatou, tím větším jímán je podivem, ba úžasem nad čistým, svérázným půvabem, který tu nalézá za každým krokem. Je to Mezno. Nepříliš daleko je odtud k černým lesům, ale Mezno samo je ve volné planině. Jeho nízké chalupy, starodávné, pod došky schované, stará, ve své prostotě krásná zvonička, prostí a starodávní lidé a prostý a starodávný, čistý a upřímný život, vše jedno ke druhému v souladu, ani jediným nepřirozeným zvukem dneška neporušeném, to vše jímá a rozechvívá k nevyslovení. Je dojista v kraji i jinde mnoho podobného půvabu, ale tak úplně nefalšovaná ryzost staré, jakoby z dávna minulosti tu neměnivě zůstalé vísky jihočeské, jak v tomto Mezně, málokde se asi nalezne. A pak to, co je tu nejrázovitější,
nejvíce mimořádné, co Mezno tak učiní nezapomenutelným, jeho rybníky! Z této opravdu neveliké, nerozsáhlé vísky svítí vám vstříc hladinou více než třicet rybníčků. Ne rozlitých, nečistých louží, jako u nás ve středočeských vesnicích vídáme, ani tůní ne, jako jsou leckde na Polabí, ale opravdových, jasných, byť i malých rybníků. A vidíte-li tato originelní a četností svojí na malém celku kousku krajiny překvapující „mořská oka“ obklopena prostým a srdečným půvabem starosvětské vesnice, že ani v představách svých, když někdy šly tím směrem, nevídali jste podobné, pak není divu, že se do Mezna všemi vzpomínkami vracíte, jako do srdce pohádky, jako do krásného koutku země snů.
A je jisto, že tam dole, v tom nepoznaném kraji jihočeském nalezlo by srdce mnoho míst, jež připjala by k sobě všecko, co v nás, moderních měšťácích, zůstalo dosud člověka. A pak ať se jmenuje Hostišov nebo Mezno nebo jinak jakkoli, bylo by to místem, kde by se vlastní čisté jádro osobnosti každého z nás uprostřed té upřímnosti a mnohotvárné krásy přírody, jaká jen tu na jihu Čech ještě zbývá, uvolnilo, oprostilo, k novým činům nově zrozovalo. Jen obrátit se nutno k tomu kraji, a s láskou a srdcem otevřeným k němu se přiblížiti. V tom směru je i tato dnešní ukázka na zajímavé jihočeské Mezno jen upozorněním, prostým, nevtíravým a bez každé vyslovené tendence.
 
 

Mezno v Ottově slovníku naučném:
[1888-1908, svazek XVII., str. 243]